Odešel dobrý člověk

Nedávno zemřel Dan - kamarád z našeho města, který celý život strávil na invalidním vozíku. Byl to upřímný člověk a statečně bojoval s těžkostmi, které ho kvůli jeho osudu potkávaly.

Vzpomínám, jak vždy musel s téměř nepohyblivýma nohama a tudíž s obrovskou námahou každý den slézt a vylézt (někdy i vícekrát denně) schody do svého bytu, který byl ve čtvrtém patře v domě bez výtahu. Jak říkám, bojoval s tím.

Dan měl rád lidi a taky psal básně. Když jsme se někdy za letních večerů potkali na ulici, recitoval mi některé z nich osobně. Dan zemřel mladý, ale já si zrovna vzpomněl, jak jsme spolu jednou na ulici filozofovali o konečnosti lidského života. On už ví, jaké to TAM je. Tady jedna Danova báseň o dočasnosti pro vás:

Brána stáří

Stáří je jak nitka bílých pavučin,
jenž nad námi smrt naše paní střádá.
Já ptám se sám sebe,
co je to vlastně za zločin,
proč nás má všechny stejně ráda?

Tam v dálce slyším její kroky,
co veselé i smutné jsou.
Jak jdou krajem sčítají nám roky,
které naše mládí rychle pryč odnesou.

Stáří je jak věrný pes,
co tulí se nám k nohám z lásky,
přijde zítra nebo ještě dnes,
a v našich tvářích nadělá nám vrásky.

Každému z nás život a čas
jak blázen plyne,
tak rychle že nestačíme se za ním
sami ani ohlédnout.
Než nadějem se mládí naše zhyne,
a bránu stáří půjdem spolu odemknout.

Otvírá se stáří brána pohled příznivý,
uprostřed ní stojí starouš vlasy šedivý.
V jeho vousech černá vrána do kraje se rozletí,
dýchne na nás my zestárnem,
a bude konec století.

Dane, nashledanou.

Zdeněk