Pan František
Publikováno 28.07.2014 v 17:48 v kategorii Úvahy, přečteno: 25x
Je to už řadu let zpátky, kdy jsem pracoval v prodejně potravin, hned vedle kamenného schodiště ústícího z podchodu. Na tom schodišti, poblíž dveří do obchůdku seděl každý den pán, který neměl domov.
Pán se jmenoval František a kromě svého otrhaného oblečení a svého místa na schodech neměl vůbec nic. Kdo z nás si dovede něco takového představit? Kdo z nás si dovolí jen pouhou představu, že by byl v jeho roli? A co teprve zažívat jeho osud na vlastní kůži den za dnem, rok za rokem...
A opravdu, jak jsem vypozoroval, pan františek trávil všechen čas, ve dne i v noci, na tomto místě, - a to už několik let.
Každý den okolo něj chodili stovky a tisíce lidí a jenom ho míjeli a vnímali ho téměř vždy jako pouhou překážku na schodech, kterou je potřeba obejít. Občas ho z místa na chvíli vyhodila policie, občas mu někdo z kolemjdoucích vytkl, že překáží a zapáchá. Osud to byl velmi těžký, zvlášť když ještě pár let nazpět byl pan František otcem rodiny a mužem váženého povolání.
Byli jsme v prodejně celkem dobrá parta, tak jsme se vždycky nějak složili a panu Františkovi jsme kupovali čaj, pečivo a podobně. Kolegyně mu darovala teplé deky. Každý den jsme si s ním povídali.
Mrzelo mě, že jsem tenkrát žil na podnájmu se zákazem návštěv, protože pan František by ocenil teplou sprchu, spánek v čistě povlečené posteli a dobré jídlo. Do charity a do sociálních zařízení z nějakých důvodů chodit nechtěl a pracovat ze zdravotních důvodů nemohl.
Jak jsme se víc a víc kamarádili, přemýšlel jsem, jak mu prakticky a pokud možno na trvalo pomoci. Než jsem to však vymyslel, pan František zmizel. Nevím kam a proč, ale vím jistě, že kdyby odešel na jiné místo, přišel by se rozloučit. Už se nikdy nevrátil a já si vyčítal svou malou snahu.
Na schodišti je po něm prázdno a lidé už nemusí pana Františka obcházet.
Svého času jsem se setkával s lidmi bez domova pracovně i osobně a vím, že to, co jim chybí ze všeho nejvíc, je lidská důstojnost. A k té jim právě mohou pomoci ti, kdo jsou na tom lépe.
A tak zde chci tímto inspirovat jednotlivce i skupiny: najděte si svého člověka bez domova a snažte se mu pomoci, jak jen to půjde. Každý z nás je rád, je-li mu v tísni podána pomocná ruka.
Zdeněk
Pán se jmenoval František a kromě svého otrhaného oblečení a svého místa na schodech neměl vůbec nic. Kdo z nás si dovede něco takového představit? Kdo z nás si dovolí jen pouhou představu, že by byl v jeho roli? A co teprve zažívat jeho osud na vlastní kůži den za dnem, rok za rokem...
A opravdu, jak jsem vypozoroval, pan františek trávil všechen čas, ve dne i v noci, na tomto místě, - a to už několik let.
Každý den okolo něj chodili stovky a tisíce lidí a jenom ho míjeli a vnímali ho téměř vždy jako pouhou překážku na schodech, kterou je potřeba obejít. Občas ho z místa na chvíli vyhodila policie, občas mu někdo z kolemjdoucích vytkl, že překáží a zapáchá. Osud to byl velmi těžký, zvlášť když ještě pár let nazpět byl pan František otcem rodiny a mužem váženého povolání.
Byli jsme v prodejně celkem dobrá parta, tak jsme se vždycky nějak složili a panu Františkovi jsme kupovali čaj, pečivo a podobně. Kolegyně mu darovala teplé deky. Každý den jsme si s ním povídali.
Mrzelo mě, že jsem tenkrát žil na podnájmu se zákazem návštěv, protože pan František by ocenil teplou sprchu, spánek v čistě povlečené posteli a dobré jídlo. Do charity a do sociálních zařízení z nějakých důvodů chodit nechtěl a pracovat ze zdravotních důvodů nemohl.
Jak jsme se víc a víc kamarádili, přemýšlel jsem, jak mu prakticky a pokud možno na trvalo pomoci. Než jsem to však vymyslel, pan František zmizel. Nevím kam a proč, ale vím jistě, že kdyby odešel na jiné místo, přišel by se rozloučit. Už se nikdy nevrátil a já si vyčítal svou malou snahu.
Na schodišti je po něm prázdno a lidé už nemusí pana Františka obcházet.
Svého času jsem se setkával s lidmi bez domova pracovně i osobně a vím, že to, co jim chybí ze všeho nejvíc, je lidská důstojnost. A k té jim právě mohou pomoci ti, kdo jsou na tom lépe.
A tak zde chci tímto inspirovat jednotlivce i skupiny: najděte si svého člověka bez domova a snažte se mu pomoci, jak jen to půjde. Každý z nás je rád, je-li mu v tísni podána pomocná ruka.
Zdeněk
Komentáře
Celkem 0 komentářů