Všudybyl a Mámení si odskočili na wc - úvaha o máje

Mája, jak říkají indové, neboli iluze hmotného světa, to je něco, o čem jsem vícekrát četl, a ačkoliv jsem vždy souhlasil s tím, že tento svět je dočasný a nedokonalý, bylo toto mé přitakávání spíše z oblasti běžného rozumu, řekl bych teoretické.

Pře časem si ale můj Všudybyl i mé Mámení (zdravím Jana Ámose) zřejmě odskočili na wc, nebo kdovíkam, a jak jsem byl bez jejich dozoru, přišla světlá chvilka a něco se ve mě pootevřelo a tma se změnila v šero. Jistě, zdaleka ne ještě ve světlo - ještě asi přijde mnoho a mnoho mezistupňů, ale i to šero mě málem oslepilo.

A teď - co s tím? Člověku se už nechce zpátky do tmy, ale zároveň neví (a nebo se mu taky spíš nechce?), kudy dál ke světlu, přesněji ke Světlu.

Zkusím se vyjádřit trochu konkrétněji: Začal jsem nějakým šestým smyslem "vidět", že všechno hmotné je iluze, i když zároveň ne tak docela iluze - vysvětlím dále. Je to jako v mottu tohoto blogu: "Svou duchovní podstatu jsme neztratili, pouze jsme ji otočili naruby."

Hned na počátku říkám: není to žádné mystické či nadpřirozené vidění, ale i přes to, že je to poněkud šok, pohybuji se v naprosto lidských rozměrech. Za prvé si uvědomuji, že jde jen o jakési malé nahlédnutí a za druhé si stále nechávám otevřenou možnost, že i toto mé "vidění máji" je jen velký klam máji. Člověk by totiž rychle a lehce mohl ztratit objektivitu.

Jedno velmi neohrabané přirovnání: Lidská těla, vše živé, i věci (věci jsou také z živých atomů) - to vše jako by bylo svou původní a přirozenou podstatou vodou a nyní je voda zde ve hmotném světě zamrzlá v led. My jsme však v "ledu" už tak dlouho, že si téměř nevzpomínáme na vodu. Vím, jak krkolomný je to příklad, ale chtěl jsem jen říct, že voda i led jsou jedné podstaty a vysvětlit mou výše napsanou větu: "všechno hmotné je iluze, i když zároveň ne tak docela".

V mé oblíbené Bílé Knize je uveden krásný a výstižný příměr: My lidé jsme jako jednotlivé paprsky slunce - vycházíme ze slunce, jsme s ním věčně spojeni a jsme stejné podstaty. Náš problém je ale v tom, že se ztotožňujeme s koncovým bodem paprsku dopadajícím na hmotu. Tolik text knihy. Všichni známe i podobný Platonův příměr s hrou stínů, že?

Zkrátka lidská těla najednou tak trochu vidím jako takový obal někoho původního a přirozeného, kdo se "otočil naruby", přičemž toto fyzické tělo je otočeno "naruby" tak silně, že nám vznikly hmotné smysly a ty jakoby dovršují ono zvnějšnění a skrze ně jsme lapáni do sítí máji. Toto "zvnějšnění" zřejmě přišlo v události nazývané "velký pád", tedy "pád" od Boha sem do hmoty. Ve vlivu gravitace a všech aspektů hmoty je těžké prohlédnout trik máji a vracet se nazpět, a to i když chceme ("... my bychom vzhůru k nebesům, však jsme zde Zemí spjati...").

Pozor ale, aby nevznikl dojem, že vše co činíme ve hmotě je automaticky špatně. Naopak - když už jsme se sem dostali, vše tu má svůj smysl. Ze špatných skutků se učíme kudy ne, a tím si zřejmě navěky tvoříme zábranu proti dalšímu "pádu od Boha" (jako když se popálíme o příslovečná kamna), a dobré činy, pokud jsou v pravém smyslu slova dobré a nelpíme na nich svou pýchou, nás přibližují Bohu, byť třeba pomalu a v dílčím smyslu.

Uvedu na jednoduchém příkladu čtyři možné přístupy k hmotnému světu. První tři varianty jsou podle mě mylné a čtvrtou považuji za pravdivou, i když se samozřejmě mohu mýlit.

První varianta: Člověk laděný pouze na hmotný svět uvidí krásný květ. Zřejmě i do jisté míry ocení jeho krásu, ale bude si myslet, že se zánikem květu zaniká i bytost té rostlinky. Podle mého poznání je to nesmysl - hmotu přece oživuje duch.

Druhá varianta: Člověk s odporem k hmotnému světu bude květ možná vnímat jako past máji a to může přinést riziko negativního vztahu k hmotě. Problém je, že negativní vztah je také vztah a vztahy poutají. Takže - také omyl.

Třetí varianta: Člověk spatří květ a snaží se překonat past máji bezvztahovostí a neutralitou. To je ale podle mě studené, odlidšťující a hlavně odživotnělé - a my na duchovní cestě hledáme probuzení Života, nikoliv odživotnělost.

Čtvrtá varianta: Já osobně volím zdánlivě rozporuplnou variantu: Když spatřím květ, uvědomím si sice, že vše, co v tomto hmotném světě vzniká, zákonitě časem zaniká, a že hmota, to jsou jen dočasně nějak poskládané atomy. Zároveň s věkem víc a víc cítím a vím, že hmotná krása tohoto květu je vnějším projevem jeho vnitřní a nepomíjivé podstaty. Cítím v hmotě život, přesněji Život, a ten je od Boha. Takže hmotu vidím pomíjivě a snažím se na ní neulpívat, ale zároveň ji v  j i s t ém  s m y s l u  mám upřímně rád. Dovoluji si k ní mít vztah.

Navíc si říkám, že květ nám tady ve fyzické existenci připomíná krásu Ráje, nebo že jeho krása je takovým tichým voláním k Bohu, a nebo že Bůh nám krásou tohoto květu připomíná cestu zpátky k Němu.

Tak snad zatím tolik. Tento článek je tak trochu úvodem k některým dalším článkům, kde se chci zamyslet nad tím, že náš skutečný Domov je u Boha a také nad tím, jak nás od Něj vzdaluje ulpívání na našich rolích v tomto světě. Úplně mě mrazí v kostech, jak teď vidím to pozemské bloudění. Skoro všechno naše konání je tady omyl, i když nakonec nás vylučovací metodou i to dovede Domů.

Je to tady jako bysme se měli automobilem přemístit z nepříjemného a tmavého místa do příjemného a světlého, ale my nevíme, že se máme přemístit, a dokonce to špatné místo obhajujeme jako pěkné. Když už pak objevíme automobil, který by nás na lepší místo odvezl, začneme se my lidé velmi hádat, zda je lepší aby auto mělo hnědé, nebo černé sedačky. Někdy fanaticky, někdy rádoby sofistikovaně chodíme kolem auta a mudrujeme, a jen velmi matně tušíme, že účelem je nasednout a odjet.

Holt, když už se nechceme sesednout všichni rovnocenně v kruhu a poradit se jak s autem vyjet a vzájemně si na cestě pomáhat, budeme se topit v mnoha variantách teoretických vysvětlení o dopravním prostředku do lepšího světa, až se z té únavy alespoň občas někdo zamyslí, že teorií je mnoho, ale Pravda musí být jedna. Pak takový člověk začne hledat nikoliv dílčí lidskou pravdu, ale Pravdu Univerzální. Nikdy ale nejsme při Cestě Domů sami - postupně poznávám, že Bůh nám pomáhá plně, to jen my se ztotožňujeme s koncovým bodem paprsku ve hmotě. Otočíme se? Dříve či později určitě ano!

Otázkou je, jak dalece lze proces návratu urychlit, aby ta bolest a unavující šeď už konečně skončila.

Zdeněk